Proč nejsou cyklistické vložky pohodlné

Věčný problém cyklistů - najít cyklistické kalhoty s dobrou vložkou. A přestože se firmy pořád předhánějí v tom, která udělá kalhoty či vložku více "anatomické" a "odvětrané“, my nepřestáváme žasnout nad tím, jak kostnatý (doslova) je přístup k tomu nejdůležitějšímu – pohodlí vložky.

Dnešní doba je zvláštní. Už nestačí, aby něco „funkčního“ prostě a jednoduše „fungovalo“. Dnes to musí mít vše ještě špičkový, neotřelý design, musí to být nabité nejmodernějšími technologiemi, musí to nést zvučná jména a musí to být hlavně nové! A to pořád. Každý rok.

A můžeme si za to my sami – zákazníci. Protože jsme se nechali vtáhnout do tohoto podivného konzumního víru, kdy neustále potřebujeme nové a nové věci, i když nám ty staré stále dobře slouží a fungují. Pod tíhou reklamy tak ženeme sebe i firmy k neustávajícímu procesu zdánlivého vylepšování, obměňování a vymýšlení nových převratností.

A ne jinak je tomu i u cyklistických kalhot, potažmo cyklistických vložek. Které jsou pořád nové a lepší, ale často pouze zdánlivě. K čemu je totiž člověku, že je vložka supertenká, superlehká, superanatomická, superprodyšná a s deseti různými zónami se superodlehčenou pěnou, když není to hlavní, co by měla být – pohodlná. A jsou to hlavně tyto tzv. zóny, které nám nejdou do hlavy. A které přivádějí řadu cyklistů k šílenství. A nutno dodat, že po právu.

Tyto zóny, kdy je v různých částech vložky pěna (hmota) uvnitř různě hustá (tlustá) se staly jakýmsi nepochopitelným trendem. Kdy největší „bochníky“ jsou v oblasti sedacích kostí (a to v tom lepším případě, často jsou totiž spíše výše „na půlkách“ nebo skoro až na zádech). A zbylé části vložky jsou pak často jen tak do počtu, aby se neřeklo. Tj. jsou označeny jako zóny mírnějšího zatížení, tedy vložka je v nich tenčí. Ale to často velmi výrazně. A proto někdy výplň vložky v rozkroku (tzv. perineální oblasti) připomíná už po pár měsících spíše cáry papíru než cokoli, co by evokovalo v člověku pohodlí.

A my se ptáme jako řada našich zákazníků – proč? Jak je možné, že při všech těch moderních laboratorních a počítačových simulacích a praktických testech to vypadá jako by člověk skutečně na sedle seděl pouze na sedacích kostech, ale rozkrokem by se ho skoro nedotkl. Aby tomu tak bylo, musel by cyklista jet v naprosto vzpřímené pozici s naprosto rovnými zády. A i tak by stejně díky šlapání část váhy přenášel do rozkroku. V praxi ale tlačí na rozkrok mnohem více. A čím více je pozice na kole agresivní („zhrbená“), tím větší tlak vyvíjí na oblast rozkroku. U horských či silničních kol pak může být dokonce tlak v rozkroku mnohem větší než v oblasti sedacích kostí. Takovému cyklistovi jsou pak k ničemu ony „bochníky“ na pozadí, když sedí stejně celou vahou na střední a přední části sedla, tedy na rozkroku.

A protože sedla jsou dnes konstruována podle stejné rovnice jako cyklistické vložky, tedy jsou pohodlná zpravidla pouze vzadu a pouze ve vzpřímené pozici, tak se z této kombinace pro mnohé stává místo pohodlí utrpení i s těmi údajně „nejpohodlnějšími“ sedly a vložkami.

A to nejen díky zónám vložky, ale velmi často také díky špatnému našití vložky do kalhot. Kdy je vložka nevhodně buď příliš vepředu, nebo častěji příliš vzadu. Jakýkoli koncept zón či pohodlí je tím pádem pohřbený úž úplně.

Špatně našitou vložku poznáte na pohled jednoduše tak, že když kalhoty otočíte vnitřní stranou ven a pověsíte na ramínko, zadní část vložky bude výše než přední (opačný extrém také není dobrý). Viz pěkné ilustrační foto portálu bikeradar.com:

A my říkáme – dost! Dost už bylo těch hi-tech výmyslů. Dost už bylo těch nesmyslných zón. My chceme obyčejnou, jednoduchou vložku, která bude fungovat pořád. Ne pouze, pokud pojedeme ve vzpřímené pozici s řidítky ve výšce jako na chopperu.

Pod veškerým tím hvězdným vývojem jako by firmy úplně zapomínaly na to, že cyklokalhoty si člověk kupuje hlavně kvůli vložce a zvýšenému pohodlí na sedle za jízdy. Cyklista si nekupuje cyklokalhoty proto, aby se mu dobře sedělo na zahrádce letní hospůdky nebo na špalku u vody. Cyklista si kupuje – alespoň tak to předpokládáme – cyklokalhoty proto, aby se mu v nich dobře a pohodlně jelo na kole. A to ve všech polohách. Ne pouze v jedné uniformní, kostnaté poloze.

A popravdě příliš nechápeme, jak probíhají u vložek praktické testy, kdy jsou údajně testovány desítkami nezaujatých jezdců a jezdkyň. Zajímalo by nás, na jakých kolech tito lidé jezdí, jakým stylem, jak dlouhé trasy absolvují a jaké jsou jejich závěry a hodnocení.

Přijde nám totiž, že cyklistické vložky jsou dnes vyráběny pouze pro velmi rekreační turisty a městská kola, tedy pro dvě kategorie, které cyklokalhoty používají nejméně.

Nechceme v tomto článku žádnou firmu očerňovat, i když bychom mohli jmenovat opravdu dost i hodně prestižních firem, které mají vložky naprosto katastrofální. A bohužel právě u cyklistických kalhot zdaleka neplatí, že všechny drahé a značkové jsou dobré.

A naše rada na závěr?

Pokud jezdíte rekreačně na turistickém krosovém nebo trekingovém kole, řidítka máte poměrně vysoko, takže sedíte dost vzpřímeně, bude pro Vás asi mnohem snazší najít pro Vás pohodlnou vložku. Pokud ale jezdíte na horském nebo silničním kole, kde jsou řidítka zpravidla pod úrovní sedla a posed je tak více nahrbený, hledejte vložku, která bude mít dostatečně „hutnou“ i střední část v perineální oblasti (rozkroku). A nenechejte se ošálit kosmickým, anatomickým vzhledem vložky, kdy bude různě rozsekaná na x částí. Toto může být paradoxně nejhorší věc na vložce. Malé kousky pěny se totiž můžou rychle vymačkat, různě shrnovat apod. Řada velmi kvalitních vložek vůbec takto extra rozsekaná není a má např. pouze jednu souvislou vložku ve tvaru písmene Y.

A jak tedy vypadá dobrá vložka? Může vypadat třeba i tak jednoduše jako tato (foto ilustrační):

Na světě je určitě hodně lidí, kteří ve vložkách nevidí rozdíly, kteří nejsou tak citliví na sedací oblast a kterým je jedno, jakou vložku v kalhotách mají.

Nám ostatním nezbývá než doufat, že jednou přijde doba, kdy se vývoj sedel a vložek stane opravdovým, funkčním vývojem a kdy pro nás na kole bude limitem vlastní únava a vyčerpání namísto bolesti „mezi nohama“.

Michal Červinka
Kola Čhal 

Líbil se Vám náš článek? 

Staňte se našimi fanoušky na Facebooku, Instagramu a přihlaste se níže k odběru našich newsletterů.

Tak Vám neunikne žádná naše novinka.